Kyanotypie od míchaného roztoku po vysušený modrý otisk

Klasická kyanotypie stojí na dvou vodných roztocích, které se skladují odděleně a spojují se až těsně před prací. První je citran železito-amonný v zelené formě, druhý hexakyanoželezitan draselný, mezi tiskaři známý jako červená krevní sůl. Zelená forma citranu je světlocitlivější než hnědá a v praxi dává rychlejší expozici i hlubší modř.

Roztoky se připravují v destilované vodě, protože tvrdá voda z kohoutku přináší vápenaté soli, které se později projeví jako drobné světlé skvrny. Pracuje se při tlumeném světle — stačí místnost bez přímého slunce a bez zářivek s vysokým podílem ultrafialové složky. Sklenice by měly být tmavé nebo alespoň uložené ve skříňce; roztok B vydrží dlouho, roztok A postupně plesniví, a když se v něm objeví vločky, je čas namíchat nový.

Spojují se v poměru jedna ku jedné a smíchané množství se počítá na jedno sezení. Hotová směs má oranžově zelenou barvu a její citlivost klesá během několika hodin, takže míchat zásobu na týden dopředu nemá smysl. Na list formátu A4 stačí velmi málo — několik mililitrů, pokud se nanáší tence a rovnoměrně.

Než se sáhne po štětci

• Oba roztoky jsou úplně rozpuštěné, bez usazeniny na dně a bez vloček.
• Míchá se jen tolik, kolik se během jednoho sezení skutečně spotřebuje.
• Nádobka na míchání je skleněná nebo plastová, nikoli kovová.
• Pracovní deska je zakrytá, protože skvrny od kyanotypie z porézního povrchu nezmizí.
• V dosahu je voda na okamžité opláchnutí rukou a nástrojů.

Roztok se nanáší štětcem, tyčinkou nebo houbičkou. Nejběžnější je široký plochý štětec bez kovové objímky, protože kov s roztokem reaguje a do vrstvy se dostávají tmavé stopy. Syntetické štětce s kovovou obručí se dají použít, pokud se obruč nedotýká papíru, ale spolehlivější je štětec vázaný nití nebo pěnový aplikátor.

Nanáší se rychle a v jednom rytmu: nejprve tahy v jednom směru přes celou plochu, potom kolmo na ně, aby se vrstva srovnala. Když se přejíždí příliš dlouho, roztok se začne vsakovat nerovnoměrně a v místě posledního tahu zůstane tmavší pruh. Množství se odhaduje podle lesku — plocha má být rovnoměrně vlhká, ne mokrá. Kaluže po zaschnutí zesvětlají do bronzova a při vymývání se z nich uvolní pigment, který zašpiní světlé partie.

Stopa štětce není chyba. Nepravidelný okraj nánosu, tahy patrné v ploše a mírně nestejná sytost jsou pro kyanotypii charakteristické a odlišují ji od strojového tisku. Kdo chce ostrý pravoúhlý okraj, může si plochu předem vymezit lepicí páskou; kdo chce naopak měkký přechod, nechá tahy volně vyznít do bílého papíru. Obojí je legitimní rozhodnutí, jen je dobré udělat je vědomě před nanášením, ne až po expozici.

Časté příčiny nerovnoměrné vrstvy

• Příliš mnoho roztoku na štětci a stékání k jednomu okraji listu.
• Návrat štětcem do plochy, která už začíná zasychat.
• Papír neležící naplocho, takže se roztok sbírá v prohlubních.
• Mastnota z prstů na povrchu papíru; list se drží za okraje.
• Kovové části nástroje v kontaktu s roztokem.

Slunce je nejdostupnější zdroj ultrafialového záření a zároveň nejméně předvídatelný. V našich zeměpisných šířkách se čas expozice pohybuje zhruba od několika minut v poledním letním slunci po dvacet minut i více za podzimního jasného dne. Zataženo neznamená, že se nedá pracovat — rozptýlené světlo funguje, jen potřebuje několikanásobně delší čas a dává měkčí kresbu. V zimě se expozice protahují natolik, že se vyplatí přejít k lampě.

Průběh je vidět pouhým okem. Vrstva postupně přechází ze žlutozelené přes šedomodrou do bronzově šedé; hluboké stíny často získají kovový nádech. Právě tento bronzový přechod je nejspolehlivější vodítko, protože zohlední i sílu světla, vlhkost papíru a stáří listu. Kdo si chce být jistý, může nechat vyčnívat úzký proužek papíru mimo negativ a průběžně ho odkrývat.

Umělé zdroje dávají opakovatelnost. Používají se ultrafialové zářivky nebo diodové panely v pásmu kolem 365 nanometrů, umístěné v konstantní vzdálenosti od rámečku. Jakmile je vzdálenost i výkon pevně daný, dá se čas zapsat a příště zopakovat. Při práci s lampou platí obvyklá opatrnost: do zdroje se nedívat, kůži nevystavovat zbytečně a prostor mezi expozicemi větrat.

Zkušební proužek, který ušetří papír

1. Na jeden nanesený list se položí negativ nebo předmět tak, aby zabíral jen úzký pruh.
2. List se zakryje neprůsvitným kartonem, který se po pravidelných intervalech posouvá.
3. Každý odkrytý díl se poznamená tužkou na rubu papíru.
4. Po vymytí a uschnutí se vybere pole s otevřenými světly i kresbou ve stínech.
5. Vybraný čas se zapíše spolu s podmínkami: zdroj světla, denní doba, roční období, papír.

Modrý otisk se dá barevně posunout dvěma jednoduchými prostředky, které jsou v každé domácnosti. Slabý alkalický roztok — nejčastěji jedlá soda ve vodě — modř částečně rozkládá a otisk zesvětlá do studené šedé. Následná lázeň v silném nálevu černého čaje, kávy nebo jiné taninové tekutiny obsazuje uvolněné železo a papír i kresbu zabarví do hnědých, olivových nebo fialově hnědých odstínů.

Pořadí a délka rozhodují o všem. Krátké bělení v sodě a dlouhé tónování v čaji dává teplé hnědé tóny s dochovanou kresbou; příliš dlouhé bělení obraz nenávratně sníží. Soda pracuje rychle, proto se používá velmi zředěná a list se sleduje po celou dobu. Mezi oběma lázněmi se vždy důkladně proplachuje, jinak se alkálie přenese do nálevu a barvení je nerovnoměrné.

Různé druhy taninu dávají různé výsledky: silný černý čaj bývá červenohnědý, zelený čaj spíš olivový, káva sytě hnědá s výraznějším zabarvením samotného papíru. Tónování je také otázka trpělivosti — mnoho listů dosáhne konečné barvy až po několika hodinách v lázni. Vždy je rozumné zkoušet na proužku ze stejné dávky papíru, protože klížení a struktura mění výsledek stejně silně jako druh nálevu.

Poznámky ke zkouškám tónování

• Zapisovat koncentraci sody, druh nálevu, teplotu a čas obou lázní.
• Tónovat vždy až úplně vymytý otisk, nikoli čerstvě exponovaný list.
• Počítat s tím, že papír po zaschnutí ztmavne oproti mokrému stavu.
• Po tónování znovu proplachovat, dokud voda neztratí zabarvení.

Brezekevo je nezávislý informační web věnovaný kyanotypii a příbuzným alternativním fotografickým technikám. Publikují se tu texty popisující jednotlivé fáze procesu tak, jak na sebe navazují v dílně: příprava roztoku, práce s papírem, expozice, vodní lázně a péče o hotové listy.

Materiály mají podobu souvislých návodů a poznámek, doplněných o kontrolní seznamy a shrnutí opakujících se problémů. Nejde o katalog receptů ani o prodejní stránku — cílem je popsat postup natolik srozumitelně, aby si čtenář mohl vytvořit vlastní pracovní rutinu a rozumět tomu, proč se výsledek mění, když změní papír, počasí nebo délku vymývání.

• Postupy práce s dvousložkovým citlivým roztokem a jeho skladováním.
• Poznámky k papírům, klížení a chování různých povrchů ve vodě.
• Techniky nanášení a práce se stopou štětce jako výtvarným prvkem.
• Příprava negativů, sestavování fotogramů a kopírovacích rámečků.
• Měření a zapisování expozice na slunci i pod ultrafialovou lampou.
• Vymývání, vybarvování modři, tónování čajem a sodou.
• Sušení, rovnání a dlouhodobé uchovávání hotových otisků.